Médiokracie

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí. Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala. Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“.