Publikace je věnována životu a dílu Josefa Ondřeje Lindauera (1784-1850), který byl v letech 1846-1850 třetím českobudějovickým biskupem. Navazuje tak na řadu odborných monografií a studií věnovaných jeho předchůdcům Janu Prokopu Schaaffgotschovi a Arnoštu Konstantinu Růžičkovi. V knize jsou představeny dvě etapy Lindauerova života: doba než se stal českobudějovickým biskupem (do roku 1845) a posléze období biskupského působení (1846-1850).
Přibližně do své šedesátky žil Lindauer životem běžného tehdejšího duchovního. Díky svým schopnostem a úspěšnému působení v duchovní správě českobudějovické diecéze a pražské arcidiecéze se stal členem pražské metropolitní kapituly a radou zemského gubernia pro duchovenské záležitosti. Na těchto pozicích získal kromě zkušeností také důležité vztahy, které posléze hrály významnou roli v procesu jeho biskupského jmenování.
Biskupské období Lindauerova života trvalo necelých pět let, ale bylo hlavně svým tempem velmi intenzivní a na události bohaté. V diecézi se zaměřil zejména na zefektivnění práce duchovní správy, provádění pravidelných vizitací a formaci budoucích kněží. Výrazným způsobem se zapsal také do společenského dění ve svém biskupském sídelním městě. V biskupské roli se v letech 1848-1850 stal součástí změn v oblasti vztahů církve a státu. Zúčastnil se jak církevně-politických jednání v Kroměříži, tak i posléze ve Vídni. Mezi jeho nejvýznamnější starosti a aktivity vůbec však patřila péče o potřebné, které se věnoval s velkým osobním nasazením, jež se stala nejvýznamnější částí jeho životního odkazu.