Epitafní památníky představují jedno z nejpozoruhodnějších témat výtvarné kultury 16. a 17. století, ale i klíčový fenomén sepulkrální kultury. V období renesance se zformoval typický epitaf, nejčastěji sestávající ze tří komponent (zobrazení zesnulého; identifikační, oslavný či zbožný nápis; náboženský výjev).
Epitafy ve veřejném prostředí kostelů a hřbitovů, tedy ve společenství živých, především vytvářely a udržovaly vzpomínku na konkrétní zesnulé jedince. Smysl takové memorie byl jak reprezentační, tak i formou devoce ukazující správnou křesťanskou zbožnost a víru v posmrtný život a spásu. Kniha analyzuje epitafy nejen jako umělecká díla, ale z hlediska jejich kulturní funkce a hodnoty je rovněž vnímá jako osobité prameny „kultury umírání a vzpomínání“.