Smrt a zmrtvýchvstání národa

Monografie se věnuje fenoménu Slavína a představuje jej jako krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality. Slavín na Vyšehradě přitom zdaleka není první a jedinou národní svatyní, české národní slavíny mají své evropské obdoby a vzory. Také v českém prostředí se umístění, podoba, složení, dosah i hodnoty národního pantheonu mění a pantheony si vzájemně konkurují. Ve snech o Slavíně i v jeho konkretizacích tak lze sledovat variabilitu a proměny představ národního společenství. Monografie se věnuje také narativu smrti a zmrtvýchvstání národa v pozadí části českých slavínů. Ten zfomulovala literární historiografie a konkretizován a kanonizován byl spolu se „svatořečením“ národních velikánů při tzv. národních pohřbech. Pohřby a národními pomníky, jež na ně navazují, pak tento narativ vstoupil také do veřejného prostoru města. Proto se kniha věnuje také funkčním a kompozičním přesahům mezi architektonickými, performativními a literárními formami Slavína, resp. přesahům mezi ilustrovanými sbírkami biografií a přehledy literární historiografie, jejichž kánon prostřednictvím čítanek a učebnic oslovoval a formoval širokou veřejnost.