Druhá manželka krále Václava IV., pocházející z rodu bavorských Wittelsbachů, je hlavní
postavou nové knihy historičky Boženy Kopičkové. Ta po Elišce Přemyslovně vřazuje do edice
Velké postavy českých dějin už druhou z českých královen středověku. Žofie se v jejím podání
představuje jako výrazná osobnost, zřejmě obdařená fyzickým půvabem, ale také přemýšlivá
a citlivá. Autorka bourá zažité stereotypy o nešťastném manželství labilního českého krále Václava
a jeho druhé ženy a dokazuje naopak, že jejich vztah byl, alespoň po jistou dobu, velmi
pevný i šťastný. V turbulencích doby neodvratně směřující k propuknutí husitské revoluce se
česká královna Žofie musela vyrovnávat s dramatickými událostmi, jako bylo například uvěznění
jejího královského manžela, ale i s duchovními podněty reformního husitského směru.
Podpora, kterou královna Žofie věrně poskytovala ranému husitství včetně jeho hlavního
představitele, našla odraz i v Husových listech z Kostnice. Po smrti krále Václava IV. v roce
1419 byly další osudy královny-vdovy Žofie neradostné: odebrala se se švagrem, císařem
Zikmundem, do exilu v Bratislavě, kde v nuzných podmínkách, nedůstojných středověkých
královen-vdov, strávila zbytek života. Znovunalezená katolická zbožnost, ale i osobní hořkost
a smutek se odrážely v černé barvě jejího oblečení, které nosila až do konce svých dní.