Kniha sleduje cesty vzdělaných Osmanů, kteří se vydávali dvěma směry – na Západ, do Evropy, a na Východ, do arabských provincií říše. Cestopisné zprávy z tohoto období jsou mimořádně zajímavé vzhledem ke zvláštnímu postavení osmanské říše a Turků na pomezí dvou civilizačních okruhů. Turecko sice bylo v souvislosti s procesem modernizace i s imperiálními ambicemi západních mocností na Evropě závislé materiálně i ideově a představitelé tureckých elit byli Západem ovlivňováni, zároveň ovšem zaujímali dominantní postavení ve vztahu k zaostalejším jihovýchodním oblastem říše. Kniha ukazuje obraz Evropy a východních provincií osmanské říše v tureckých cestopisech a zkoumá, jakým způsobem setkávání s novým prostředím autory ovlivňovalo v jejich chápání vlastní identity, a to v období, které bylo pro utváření moderní turecké společnosti a jejího vztahu k Evropě klíčové.