Evropa v agonii pochodů smrti 1944 – 1945

Kniha nesmírné dokumentační hodnoty, mimořádný příspěvek k dějinám druhé světové války, k jedněm z nejčernějších kapitol svědectví nacistické krutosti, nelidskosti a běsu, které nesmí být nikdy zapomenuto. Publikace badatelky a publicistky Mileny Městecké nemá díky rozsahu svého záběru, ponoru do problematiky námětu a živým zpracováním v současné literatuře rovno. Něco takového u nás posledních padesát let nevyšlo. Historii pochodů smrti na území České republiky, Německa a dalších evropských zemí se autorka věnovala od roku 2010. Před devíti lety tedy poprvé prošla cestu návratu a pochodu smrti Lidických žen z koncentračního tábora Ravensbrück a záhy následovaly její další a další cesty, cesty utrpení a smrti ve stopách tisíců a tisíců vyčerpaných mužů a žen, kteří – uprostřed mrazů, na přelomu let 1944 – 1945 – procházeli či projížděli naší zemí. Hnáni, často s pomocí psů, esesmany, příslušníky německé domobrany a leckdy i zfanatizovanými dětmi z Hitlerovy mládeže, stále na západ. Hladoví, vyčerpaní, mlácení. Kdo nemohl dál, byl ubit. Zůstaly po nich tisíce hrobů, z nichž většinu dnes už ani nejde identifikovat. Odhaduje se, že dnešní Českou republikou prošli stovky těchto transportů. Byli to vězni koncentračních táborů, váleční zajatci. Jak říká reportér a spisovatel Stanislav Motl, zabývající se podobnou tématikou - odhaduje se, že o život muselo tehdy přijít něco mezi třetinou až polovinou ze 750 000 tehdejších vězňů z oficiálních záznamů koncentračních táborů, tedy něco mezi 250 000 až 375 000 muži, ženami a dětmi. Milena Městecká prošla trasy dlouhé i několik set kilometrů v čase mrazů a plískanic, aby se mohla alespoň částečně vžít do útrap tehdejších štvanců, kteří se ocitli uprostřed pekla a bojovali o holé přežití. Rozhodující pro ni byly osobní kontakty s místními občany, odborníky a historiky i kronikáři, a pokud to je ještě možné, rozmlouvat s očitými svědky a zaznamenávat jejich vyprávění. Až po té situaci popisuje a zpracovává. Celobarevná publikace v pevné vazbě má více jak tři sta stran, je bohatě ilustrovaná fotomateriálem i mapkami. Sedm kapitol doplňují potřebné vysvětlivky a poznámky, jakož i seznam použité literatury a pramenů. V úvodu knihy, příznačně nazvaném Mrtví na pochodu, reportér a spisovatel Stanislav Motl, se kterým autorka dlouhodobě spolupracuje, říká: „Na cestách trasami pochodů smrti Milena Městecká nejenom pozoruje a sbírá vzpomínky. Přináší sem další, tolik důležitou dimenzi: Cit, vnímavost. Touto svou knihou autorka dává novou šanci tisícům bezejmenných lidí, padlých na cestách smrti. Milena Městecká jim dává šanci, aby, obrazně řečeno, opět ožili. Aby se, z prachu zapomnění, opět vrátili k nám.“ Milena Městecká o svém pocitu nad knihou sama říká: „Prožívám pochody smrti znovu za ty, kteří na nich trpěli, kteří na nich zemřeli. Za ty, kteří kolem mrtvých procházeli, otřeseni pohledem na ně. A tím, že jim nemohli pomoci. Za ty z vesnic a měst po trasách pochodů, kteří se odvážili a pomohli – přestože jim za to hrozil trest smrti. Hledám na cestě hroby obětí, které ztratily na sklonku války, ve chvíli poslední, své životy. Většina těch cest i hrobů je zapomenutých nebo úplně neznámých. A budete se divit – procházím je i za ty, kteří byly na straně zla – německé stráže. Ale jen proto, abych dovedla pochopit, proč se tou cestou do pekla vydali. A mohla jsem v tom zabránit jiným i dnes. Snad i sobě. Abychom sami neselhali jako tehdy oni.“