Na formování pojetí mesiáše a vykoupení v judaismu se podle G. Scholema (1897–1982) podílely zejména restorativní a utopické proudy, které dále přetvářely staré dědictví apokalyptiky. V esejích obsažených v tomto sborníku si autor všímá katastrofického a revolučního prvku židovského mesianismu i rozdílů oproti křesťanství ohledně vnitřního a vnějšího aspektu spásy. Zabývá se souvislostmi s kabalistickým chápáním nápravy světa; rozebírá antinomické tendence, vyjádřené v heretické koncepci „vykoupení skrze hřích“ a rozvinuté v lžimesiášských hnutích sabatianismu a frankismu v 17. a 18. století. V naukách východoevropského chasidství pak spatřuje jistou neutralizaci mesiášského napětí vedoucí k přesunu důrazu na osobní sféru člověka.
Další eseje se týkají vybraných témat z dějin židovského náboženství a literatury.