O zločinu mučení autor uvažuje v několika významech, které se v knize prolínají. Vychází z předpokladu, že mučení jako zlo lze poznat, pojmenovat a v právu definovat. Zároveň takto poznatelné mučení je možno diskutovat z morální a právní perspektivy. Ta první, morální rovina se týká možnosti použití mučení v extrémních situacích, běžně označovaných jako problém tikající bomby, resp. špinavých rukou. Jinými slovy, ptáme se, jestli je morálně akceptovatelné jiného mučit, pokud můžeme předpokládat, že toto mučení zachrání životy jiných. Autor se touto cestou nevydává, ale argumentuje, že mučení představuje zlo, které je zapotřebí vhodně kriminalizovat a účinně se proti němu postavit. Proto důraz klade, po stručném historickém exkurzu, na právní pojem mučení a detailní rozbor jednotlivých znaků tohoto zločinu. U zločinu mučení, a obecněji u špatného zacházení, se překračuje problém subjektu a autor se ptá obecněji po roli státu, čímž se dostává k problematice pozitivních povinností. Na podkladě teorie a praxe nabízí ucelený přehled těchto specifických povinností a definuje jejich základní rysy, které mají důležitý aplikační potenciál. V kontextu mučení jako formy špatného zacházení je pro autora důležitá otázka odpovědnosti v konfrontaci s obětí. Proto se dále podrobně zabývá problematikou náprav. Na podkladě bohaté judikatury poukazuje na komplexnost systému hmotněprávních reparací a na možnosti jejich využití. A nakonec v závěru se věnuje kritice české i slovenské právní úpravy a způsobu, jak je špatné zacházení kriminalizováno. Všímá si např. směšování různých forem špatného zacházení, problémů nízkých trestních sazeb a zavinění, či nesprávného vymezení znaků mučení.
V celé práci autor vychází primárně z mezinárodního práva lidských práv a důkladně se věnuje nejenom soft-law dokumentům OSN, ale i rozsáhlé judikatuře mezinárodních trestních soudů, či Evropského soudu pro lidská práva a Meziamerického soudu pro lidská práva.