Idea českého národního státu třetího tisíciletí

Úvod – „my jsme smrtelní, národ je věčný“ Heslo obrozenců vyjadřuje jejich víru a odhodlání, dnes však se zdá zbytečné, neboť podle názoru dnešních nihilistů, je národ konstrukt intelektuálů, kteří když chtějí, svůj výtvor zruší mávnutím ruky. Že se stala chyba, je více než zřetelné, že buď bude existovat emotivní vztah znamenající lásku ke svým přirozeným společenstvům včetně vlasti a od toho se odvíjející nezištné angažmá pro ně (pro rodinu, obec, vlast), nebo budeme stále zabředávat do další a další anomie chaoticky myslících jedinců, ztratíme představu skutečného mravního řádu a z nihilismu nám nepomůže ani další a další konzum, hromadění odpadů, ničení planety, požitek stíhající požitek, ale také ani neuvěřitelné množství nesourodých právních předpisů bez jednotícího morálního základu. Národ a národní stát jsou přirozeně rostlé útvary z původních rodů a kmenů. Postupně vznikem školství a rozvojem měst se přesunula identita z těchto malých společenstev na velkou společnost, která začala být chápána jako národ reprezentovaný svým jazykem, kulturou, společnou historií a ekonomikou státu. Historicky zažitý státní útvar se svými základními normami života a domovinou danou územně měl rozhodující vliv na utváření identity. Středověký český státní útvar, začínající Velkou Moravou a pokračující přemyslovskou tradicí, se stal základem české národní identity, víme, že nebylo možno takto pojatou identitu zrušit žádným dalším nadřízeným státním útvarem, je pouze možné uvolnit nějakou svrchní vrstvu identity třeba ke králi, císaři apod. My zde v této knize budeme sledovat vzor Masarykova vlastenectví humanistického, které není etnické, ale vztahující se ke kulturním aspektům. Toto vlastenectví není šovinismus, nesleduje expanzi, podrobení jiných. Přijímá podněty zvnějšku a kulturně se mění, ale základ si zachovává. Masaryk řekl, že všechno velké je světové, ale aby bylo světové, z národní půdy vyrůstá. Idea národního státu dnes musí mít rozměr kulturní i fyzický. Na rozdíl od starších dob ještě v rámci dvacátého století je dnes fyzické paradigma hrozivější než kulturní. Fyzická existence je ohrožena degradací psycho-somatickou a generační. Ohrožení zdraví je jednak znečištěným prostředím nepřímo a způsobem života bez fyzického pohybu přímo. Generace jsou stále fyzicky ochablejší a méně početné, nastupující generace narozená v devadesátých letech dvacátého století, která dnes nahrazuje důchodce, je o čtvrtinu méně početná než oni, místa na méně lukrativních pracích nelze obsadit pracovníky z domácího obyvatelstva. Pokračování tohoto vývoje znamená, že pravnuků vzhledem k jejich pradědům už bude jen 40%. Navzdory veškeré rétorice, zakrývání a zanedbávání, považujeme tento trend za nejzhoubnější aspekt a výsledek odnárodňovací politiky, která je vlastně součástí procesu odklonu od přirozenosti. Univerzalistické snahy, tlak na kulturní odnárodnění, které nemá žádný jiný výstup než do nicoty jakéhosi internacionalismu, jsou druhou největší hrozbou. Trend, který dnes vypadá jako globalizace, univerzalizace, multikultur-ralizace, je vlastně podsystémem procesu odpřirozenění, které v této fázi nabírá podobu odklonu od hodnotných, přesahujících, podstatných věcí, a pří-klonu do nicoty věcí nepodstatných, do prkotin a iluzí. V tomto procesu jsou opouštěna přirozená společenstva: rodina, obec, národ, domovina, a nastává příklon k jednotlivci, který má potom absolutní práva přesahující zdaleka hodnoty přirozených principů. Společenstva se rozpadají, jednotlivci se nedovedou bránit, jsou věchýtky v rukou globálních sil, které jim rády svobodný prostor poskytnou, aby jako ptáci odtržení od hnízda se nakonec zřítili do jejich rukou. Proces odpřirozenění, ve kterém vše stvořené podle přirozeného řádu se stává nehodnotným ve světle lidských iluzí, které mají svůj vysněný svět lidského života bez dotyku s hmotou, bez dotyku lidí vzájemně, bez dětí, bez závazků k vlasti, jen s materiálním světem a iluzemi ideologií, které by naši předkové považovali za blouznění pomatenců (gender-teorie, homosex, multi-kulti, výsady menšin, zrovnoprávnění migrantů). Řád, jak tradiční, tak přirozený se opouští a nastává chaos, ve kterém nic neplatí, kromě materiální moci. Poslední emotivní vazbou, která ještě fungovala, byl národ a stát. Tam někde v Masarykově době lze vyhledat ztracenou niť. Masaryk byl poslední, který šel správnou cestou, po něm není nic, o co by se dalo opřít. Jej musíme zachytit jako záchrannou šňůru, jako posledního velikána na naší cestě. Doba pokročila a Masaryk už nestačil se vyjádřit k pozdějším jevům, musíme jej doplnit konzervativními myšlenkami, protože i on, někdejší progresivista je dnes konzervativní, neboť to z něj udělala doba. Konzervatismus se tedy musí stát základem našeho myšlení. Kontinuita národa ve své podobě kulturní i fyzické, se musí obnovit. K tomu jsou potřebné ideály schopné naplnění udržitelným životem, který nazýváme nadčasovým. Národní idea se musí týkat dneška a jeho paradigmatu, není možné se zabývat jen historií a vést o ní nekonečné spory. Musí obsahovat též výzvy ekologické a řešení globálních ohrožení.