V této části Sumy (STh II-II, q. 171–178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve. Postupně se věnuje daru prorokování (prophetia), vytržení (raptus), milosti jazyků (gratia linguarum), řeči moudrosti a poznání (sermo sapientiae et scientiae) a milosti konání zázraků (gratia miraculorum). Soustřeďuje se především na dar prorokování, jemuž věnuje víc jak polovinu celého traktátu. Proroctví neomezuje na dobu biblickou ani pouze na prvotní církev, ale chápe ho jako fenomén patřící k životu církve obecně. Velkou váhu kladenou právě na proroctví lze vysvětlit Tomášovým důrazem na slovo a hlásání. Spatřuje zde velké nebezpečí neautentického projevu, který církvi neprospívá, ale ohrožuje ji. Tomášův traktát přináší zajímavé intelektuální podněty k reflexi o mimořádném působení Ducha pro budování církve a podporu víry.