Humbert z Romans († 1277), pátý magistr Řádu kazatelů, ve svém okružním listu adresovaném celému řádu rozebírá tři řeholní sliby, poslušnost, chudobu a čistotu, a s nimi spojené ctnosti, pokoru a trpělivost. Jeho cílem je povzbudit bratry v jejich povolání kazatelů Slova a připomenout jim základy řeholního života a dominikánské spirituality. Humbertův pohled je realistický, nepřehlíží lidskou omezenost, slabost a hřích, ani nezastírá náročnost kazatelského povolání. Zároveň je však plný naděje a důvěry, neboť ví, že člověk ve svém úsilí nezůstává bez pomoci a je schopen obstát v síle Boží milosti. Realismus, důvěra v člověka opírající se o důvěru v Boha, střízlivost a prostota, humor a radostnost, to jsou některé z rysů dominikánské spirituality, které vyzařují i z Humbertova dopisu. Následování a hlásání Slova ovšem není vyhrazeno pouze řeholníkům či dominikánům. Je to podstata každého křesťanského života, bez ohledu na dobu a životní stav. Humbertův dopis tak může poskytnout cenné postřehy a rady každému čtenáři, který zaslechl volání Slova, touží žít pro něj a s ním a sdílet ho s ostatními.