Velká fotografická monografie mladé fotografky Katariny Brunclíkové (1977), jež se ve své vorbě dotýká několika proudů výtvarného umění. Někdy navazuje na minimalistické tendence – umí se vyjádřit prudce osvětlenými tvary vystupujícími z neurčitého temného prostoru. Dospívá k přísné skladbě jednoduchých geometrických prvků, ale přitom ponechává prostor náhodě. Jindy rozehrává proměnlivé struktury, jakoby vycházela z odkazu informelu s jeho zdůrazněním neovladatelného proudění energií. Pozoruhodné jsou rovněž její portréty, ve kterých se lidský obličej prolíná se strukturami, v nichž se tvář rozpadá a dělí či propojuje s přírodními motivy, aniž by fotografie působily sentimentálně.