Nová poetika

V pozdních textech Émila Benvenista (1902-1976) je patrná snaha najít alternativu k strukturální lingvistice, která svým předmětem činí neosobní jazykový systém. Benveniste klade důraz na samu událost výpovědi, nesoucí jedinečný význam, a na subjektivitu mluvčího, která se ve výpovědi ohlašuje. Tyto snahy v oblasti lingvistiky neunikly pozornosti literárních vědců. Někteří z nich (H. Meschonnic, G. Dessons, S. Martin, Ch. Laplantinová) na základě Benvenistovy jazykovědy rozpracovali a dále rozpracovávají novou poetiku, nesouměřitelnou jak s premisami literárněvědného strukturalismu, tak s hlavními předpoklady některých post-strukturalistů. Z hlediska nové poetiky poezie nenarušuje ani nerealizuje systém básnických norem. Charakteristická je pro ni specifičnost výpovědi a subjektivní hledisko autora, který se v neopakovatelném okamžiku chápe slova. Předkládanou monografii lze číst jako úvod do hlavních témat Benvenistovy lingvistiky a do poetiky Henriho Meschonnika (1932-2009) a Gérarda Dessonse (* 1949), dvou nejvýznamnějších Benvenistových interpretů na poli literární teorie.