Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy ztracené v zeleni. A při svém jinotajném hledání jsem si uvědomil zcela konkrétní fakt, že ze Strakonic do Janovic vede cesta kolem nás. Janovice jsou přes kopec, asi tak hodinu chůze. A do Janovic šel básník na své cestě z jihu rozvrácenou branou krajiny u Počepic, kde jsou sochy sv. Jana a sv. Vojtěcha, nyní již restaurované a snad dosud neukradené. Na Sidonii Nádhernou, kolem jejíhož bývalého panství jezdím téměř denně do Benešova, často myslím, vnímám ji jako obraz naší země. S její evropskou kulturou a tragikou vývoje. Rodina, vzdělání, smysl pro estetiku a poezii, první velká válka, rozpad monarchie, pozemková reforma, sláva první republiky, druhá velká válka, německá okupace, ona vyhnána esesáky ze zámku do statku za koleje sedlčanky, odkud mohla jen pozorovat zkázu své pěstěné zahrady. Poté osvobození s tanky na dvoře a zanedlouho příval rudé lůzy a rozkradený či rozbitý interiér. Nakonec útěk do Anglie, záhy její smrt a po delší době návrat jejích ostatků — při vzpomínání po převratu a návratu demokracie.Nemyslím si, že je možné upoutat zcela mračna, snad se jen o to pokusit. Život je jistě velkou hrou, bolest a smrt jsou vždy za stolem. Fibichova sbírka o tom svědčí. Hledejme jeho i naši Sidonii Nádhernou v zeleni. A v naději. A nechť pečeť do nás vkládá břečťan.