Lianozovská skupina? To je přece moje žena Olja, moje dcera Valja, můj syn Lev, vnučka Káťa, vnuk Saša a můj zeť Oskar Rabin, hájil se Jevgenij Kropivnickij, když byl v roce 1963 obviněn z formalismu, z organizování lianozovské skupiny a výstav neoficiálního umění. Lianozovské básníky a malíře však nespojovala jen rodinná a přátelská pouta, ale také osobitá poetika, soustředěná na všednodennost bez příkras, na konkrétnost vyslovených a zaslechnutých slov i spatřených obrazů. Bez manifestů a deklarativních prohlášení patří dnes tito kdysi undergroundoví autoři k ruské klasice 20. století.Antologie představuje tvorbu pětice básníků Jevgenije Kropivnického, Genricha Sapgira, Igora Cholina, Vsevoloda Někrasova a Jana Satunovského, kteří se na přelomu 50. a 60. let potkali v obci Lianozovo, jež dala jméno jejich volnému uskupení. Dveře tamního bytu malíře Oskara Rabina se navzdory státní moci otevíraly všem zájemcům o nezávislé umění. Z pravidelných návštěvníků se postupně stala skupina – svou poetikou blízká konkrétní, experimentální či minimalistické poezii západní, zároveň však vyrůstající z domácích kořenů, z avantgardy počátku století a reálií moskevské periferie.Kniha je doplněna díly lianozovských malířů Jevgenije Kropivnického, Vladimira Němuchina, Oskara Rabina, Lidie Mastěrkovové a Olgy Potapovové, které pocházejí ze soukromé sbírky Vsevoloda Někrasova.Texty: Jevgenij Kropivnickij, Genrich Sapgir, Igor Cholin, Vsevolod Někrasov, Jan Satunovskij