Kapitoly z dějin československé kinematografie po roce 1945
Ladislav Helge je považován za jednoho z nejangažovanějších filmových tvůrců v dějinách české kinematografie. Filmy jako Škola otců, Velká samota a Stud v 50. a 60. letech minulého století ostře vystupovaly proti stranické demagogii a estetice a jsou dodnes cenným svědectvím o soupeření svobodného tvůrčího vyjádření s cenzurou a komunistickou představou o kultuře a jejím poslání.
Helge do kinematografie vstoupil záhy po druhé světové válce a jeho aktivní filmařská dráha skončila s nástupem normalizace, kdy mu byla jako nepříteli nového režimu zcela znemožněna práce v oboru.
Stejně podstatnou část Helgeho života tvoří jeho organizační a politické angažmá, které vrcholilo prací pro Filmový a televizní svaz a vůdčí rolí v Koordinačním výboru uměleckých svazů na konci 60. let. Obě organizace stály v popředí obrodného procesu a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy bránily devastaci české kultury. Během 70. let byl Helge mnohokrát vyslýchán StB, pracoval v řadě profesí a nakonec našel útočiště v Laterně magice. Po roce 1989 se pokoušel bránit českou kinematografii před divokou privatizací a krátce působil jako vedoucí Katedry režie na FAMU.
Helgeho vzpomínky a názory, je byly zaznamenány během více ne dvou desítek hodin rozhovorů, odhalují řadu zapomenutých detailů i globální pohled na padesát let vývoje české kinematografie, kultury a politiky. Helgeho odzbrojující upřímnost přináší nejeden kontroverzní postoj, jen je v rozporu se současnými mediálními interpretacemi poválečného dění a individuální umělecké i občanské participace.
Publikace je složena ze dvou částí: V první polovině jsou představena jednotlivá filmová díla a přiblížen kontext kinematografie, druhý díl tvoří rozsáhlé interview vznikající v rozpětí několika let.