Rok 1740 patří k nejvýznamnějším mezníkům evropských dějin. V květnu umírá pruský král Fridrich Vilém I., v říjnu král český a uherský, císař Karel VI. a o osm dní později ruská carevna Anna Ivanovna. Karty jsou rozdány. Právě tady začíná křižovatka novodobé historie, bohužel ne zrovna ověnčena mírovými počiny, ba naopak. Je protkána krvavými bitvami, krutostí nikterak nekorespondující s osvícenstvím prodírajícím se na světlo Boží...
A přesto je této epoše v našich dějepisech věnována minimální pozornost, i když se jedná o dobu nadmíru dramatickou a zajímavou. Kdo dnes například ví o bavorském kurfiřtovi Karlu Albrechtovi – a přitom to byl český král jako Karel III. a dokonce císař Svaté říše římské národa německého (Karel VII.). Pravda, tragická postava, vládl České koruně (spíš nevládl) necelý rok a zapsal se do našich dějin jako druhý zimní král, hned po Fridrichu Falckém, nicméně do naší historie patří, na tom už nikdo nic nezmění...
Naskýtá se otázka, proč se o něm a o této době (1741 – 1742) tak málo ví, jestli spíš není záměrem českého velikášství či zakomplexovanosti nepřipustit si fatální zklamání či zradu, když tehdejší světské i duchovní elity porušily přísahu na Pragmatickou sankci císaře Karla VI. Podle ní byla po jeho smrti potvrzena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků platnost nástupnictví linie ženské. Právoplatnou dědičkou a nástupnicí se tedy stává nejstarší dcera Marie Terezie... A přesto na šest set českých šlechtických rodů z 1200, tedy plná polovina, zradila novou panovnici a holdovala Karlu Albrechtovi, zatímco druhá polovina se k tomu chystala, nevyjímaje pražského arcibiskupa Jana Mořice Gustava hraběte Manderscheida – Blanckheima.. Je polehčující okolností, že tenkrát už téměř nikdo nepočítal s habsburským Rakouskem, na které se ze všech stran jako supi slétli Prusové, Bavoři, Sasové, Francouzi..? Už v prosinci 1740 přepadl pruský a braniborský král Fridrich II. Slezsko, tehdy bohatou a neodmyslitelnou součást habsburské monarchie, bavorský kurfiřt s vydatnou pomocí Francie zase České království a saský kurfiřt a polský král August III. si dělal zálusk na Markrabství moravské, kterému přislíbil statut království… A to nepočítáme lokální války v Itálii, Nizozemí i rozpínavost Turků, kteří po smrti prince Evžena Savojského dobyli zpět téměř všechny své državy v Uhrách, o něž dříve přišli… Osud habsburské monarchie a Marie Terezie visel na nejtenčím vlásku v historii.
Na koloritu těchto dramatických událostí se odehrává tragický příběh sedmnáctileté Viktorie Veselé, dcery soukeníka Františka Veselého, která v květnu 1753 nešťastnou náhodou způsobila požár biskupského Vyškova, jemuž padlo za oběť celé město včetně. Kromě toho založila další požáry, jež pozdější soud klasifikoval jako zlovolné a odsoudil mladou žhářku k trestu smrti upálením. Rozsudek byl vykonán v únoru 1755 v Brně. Byl to poslední trest smrti tohoto druhu v našich zemích – prostě měla smůlu…
Z této tragické události se Vyškov, do té doby jedno z nejhezčích měst střední Moravy, už nikdy nevzpamatoval. Tragickým činem Viktorie Veselé jako by symbolicky končila jedna historická epocha, o níž se, bohužel, tak málo ví…