Téma knihy se týká regionu sousedícího s Polskem, který ve své bouřlivé meziválečné historii patřil do Československa a Maďarska. Velmi krátkou dobu také představoval zárodek nezávislého ukrajinského státu. Na tomto místě se křížily plány různých států a národů. Ve Varšavě se předpokládalo, že Zakarpatsko je jakýmsi svébytným českým depozitem, jenž má být po eventuálním pádu bolševiků předán Moskvě. Když však už bylo jasné, že sovětský stát bude trvat dlouho, přišla na řadu obava, že Podkarpatská Rus se stala spíše vkladem bolševiků, snažících se rozšířit území svého státu. Polské pohledy na Zakarpatskou Rus se rozcházely s pravdou. Pro Prahu tento region skutečně představoval jistou podobu koridoru. Neměl však Čechy spojovat s Rusy nebo s Ukrajinci, ale s Rumunskem. To byl jediný spojenecký stát, se kterým Československo sousedilo. Do poloviny roku 1921 se Československu, Rumunsku a Jugoslávii podařilo uzavřít obranné příměří proti maďarským revizionistickým ambicím. Spojenectví těchto tří států dostalo jméno Malá dohoda.