Básnická sbírka železničářského srdcaře. Pan Oldřich pracoval na ministerstvu kultury v Praze jako vrátný. Pouštěl lidi tam a sem. Předtím pracoval na dráze. Jezdil s vlaky sem a tam. Desítky let. Dlouhý čas strávil na Slovensku, takže ty vlaky byly mezinárodní. A nejen byly, pořád jsou. Ve verších. V tradici, která prochází spontánně kruhy civilismu, romantismu, dvorské lyriky. Pan Oldřich někdy vzpomíná, jindy se zasní. Lidi, místa, řeči mezi lidmi, pohyb mezi místy. Jednou zachytí ve verších konkrétní obraz, jindy se mu od konkrétního obrazu rozeběhne zobecňující fantazie. A všechno dohromady to pak připomíná starý, trochu zrychlený film. Film o jednom životě v jednom světě, v němž „každý má nebe / kde jezdí jeho vlak".