V povídkách souboru T nula Italo Calvino rozvíjí tematiku i formální strategie iniciované Kosmickými groteskami a dokládá, že experimentální verva ho rozhodně neopustila. Calvino vždy přikládal velkou váhu dialogu literatury a vědy a byl přesvědčen, že právě vědecké hypotézy mohou spisovatele nejkratší cestou přivést k tomu, o čem by měl mluvit: k rozhovoru s univerzem. V prvním oddílu se opět vrací proteovský vypravěč Qfwfq, v následujícím triptychu Priscilla pak Calvino vytvořil obraz života „na buněčné úrovni“ a povídky závěrečné části sám autor označil jako deduktivní, jejich tématem je konkrétní situace, téměř bodová přítomnost. V jednotlivých textech se prozkoumávají alternativy, jichž je každý okamžik plný a jimiž se následně může ubírat budoucnost… Vyprávění a život jsou si však u Calvina nakonec vždy něčím podobné: v obou případech máme co do činění s neustále rozevřenou pluralitou možností, jejichž kombinatoriku nelze nikdy beze zbytku vyčerpat.