Kdy je obraz a co je umění. Metastruktura obrazivosti

Publikace se snaží nastolit „pragmatický“ přístup k výtvarnému umění a tvorbě obrazů. Ty zde nejsou představovány primárně jako estetický objekt, jímž se jeví na úrovní osobního chápání, ale jsou s mnoha důkazy zkoumány jako významný a ničím jiným nezastupitelný sociální proces, nezbytný k vynalézání a testování nových obrazových znaků, potřebných pro zvládnutí nových sociálních kontextů. Takto založený koncept obrazu, výtvarného umění, jeho teorie a dějin, včetně jeho pedagogiky, zde představuje tuto oblast jako ucelený systém s jistou funkcionalitou a směřováním, mnohdy v protikladu k mínění, že nic takového v umění hledat nelze, neboť nejcennější na něm je jeho nezaměřenost a jeho svoboda, usilování o nezávislost jeho existence a maximalizace jeho estetického účinku, které v kantovské tradici jakýkoli další účel vylučují. V tomto kontextu však už nestačí učit se pouze užívání (kritice) těchto vizuálních znaků jako takových, ale je třeba porozumět celému procesu, v němž znaky vznikají a jsou socializovány. Při tomto zkoumání se postupně vyjevují některé souvislosti, vázané na rehabilitaci pojmu struktura v pojetí Jana Mukařovského - strukturní představa o vývoji umění a o jeho funkčním, pragmatickém začleňování do aktivního fungování society; představa o obraze, o zobrazení jako postupně se vyvíjející struktuře vizuálních znaků (což znamená také ovšem i navyšující se množství jejich vzájemných vztahů!), funkčně směřující skrze individuálně podmíněné jedinečné vnímání a poznávání k sociální kooperaci a koordinaci.