Závěrečná část poetické "punkové trilogie" tak trochu klame tělem. Přes pesimistické vročení - kratičké příběhy o hledání barev, zvuků a vůní i tam, kde už nejsou... a nebyly - sbírka hraje barvami (autor si úmyslně jako obrazový doprovod zvolil fotografie streetartu) a tomu, kdo chce slyšet, zní i hudbou, jež je pro básníka věčnou inspirací. Na čtenáři pak je se rozhodnout, zda karneval se vší svou opulentností pestrobarevných skvrn, tance a smíchu, je příležitostí k veselí, nebo naopak ke smutku. I přes veškerou melancholičnost, která se v textech skrývá, ale stále pro všechny příběhy (Mauser de Vader o svých textech nerad hovoří jako o básních a o sobě jako o básníkovi) platí motto první sbírky (3. nástupiště) - Naděje je.