Ohňová dramata. Střelný prach, ohňostroje a ohněstrůjné iluminace v evropském umění 1400-1750

Už od nejstarších dob byl oheň pro člověka jedním z živlů a jako takový byl velice úzce spojen s duchovním světem kultů a náboženství. Částečné ochočení ohně člověkem mělo za následek jeho další rozličné využití. Oheň v různých formách sloužil a slouží vojenským, duchovním i zábavním účelům. Ohňostroj jako spektakulární představení velice úzce souvisel s rozvojem užití střelného prachu a prvně jej dokumentujeme v Číně dynastie Tchang (618-907 n.l.) v 9. století. Přes arabský svět se střelný prach dostal do Evropy na konci 12. století a míchat se zde začal někdy v druhé polovině 13. století. Na konci 14. století už víme o prvních pokusech práce s pyrotechnikou a to jak pro válčení tak pro zábavu. V průběhu 16. a především 17. století se šířila Evropou řada odborných knih, popisujících přípravu a účinky zábavní pyrotechniky. Od 16. století máme také dokumentována ohňostrůjná představení, kombinující jednoduchou hudebně-dramatickou složku, spektakulární ohňovou a světelnou show a efemérní kulisy a monumenty s často velice nákladnou výpravou. Jejich délka se pohybovala v řádech minut až po více než hodinová představení o několika dramaticky provázaných dějstvích. Velice často měla alegorický přesah a reagovala na aktuální politickou či dynastickou situaci. K velkému rozšíření ohňostrůjných představení došlo v průběhu 17. století na téměř všech evropských panovnických dvorech. Nejinak tomu bylo ve střední Evropě, kde střelný prach, rakety, kanóny, muškety a oheň ve službách složité alegorické zábavy nalézáme nejen v prostředí císařského dvora, ale také významné aristokracie.