Dějiny II-III

Psané dějiny se objevily v Římě zhruba padesát let poté, kdy se toto město seznámilo s prvním literárním dílem vůbec. Došli tedy Římané k zaznamenávání svých dějin ve srovnání s Řeky velmi brzy, ovšem právě jen díky tomu, že se tomuto umění mohli od Řeků naučit a na ně navázat. Naše představy o raném římském dějepisectví jsou bohužel velmi neúplné, což snadno pochopíme, uvědomíme-li si, ~e z celého republikánského období jsou úplně zachovány jen dm spisky Sallustiovy a Caesarovy Zápisky. Z více než drou tuctů významnějších historiků máme jen množství vétšinoú příliš skromných fragmentů, některé známe pouze podle jména. Tento neútěšný stav byl způsoben především skutečností, že tito historikové většinou opakovaně zpracot'ávali totéž téma jen z poněkud jiného zorného úhlu; jak se rozvíjel umělecký vkus publika, byla dávána stále přednost autorům novějším, kteří svým dokonalejším .zpracováním. zatlačovali autory starší, až nakonec Livius svou zaslouženou popularitou překryl všechny starší velké dějiny, které se staly zbytečné. Ještě horší je to s našimi znalostmi o tom, co předcházelo psané historii, jaký historický materiál měli historikové le dispozici pro svou tvorbu a jak dalece byl tento materiál spolehlivý. Upřímně řečeno, víme-li o republikánských psaných dějinách přece jen dost, pak o před literárním materiálu víme jistě jen to, že existoval. Existovaly oficiální státní dokumenty, které mohly sahat až do doby, kdy se začalo užívat písma (6. stol. př. n. 1.). Byla zaznamenávána rozhodnutí úředníků, nařízení rituální i úřední. …