Farma zvířat

Farmu zvířat, své nejcenější beletristické dílo, napsal George Orwell v letech 1943 a 1944, ale poprvé vyšla až v roce 1945, a to po značných peripetiích. Orwell nemohl najít nakladatele: sovětské Rusko se lvím podílem zasloužilo o porážku Německa a britští nakladatelé nepokládali za přijatelné vydat text, jenž byl tak ostrým útokem na Stalinův režim. Orwell nakonec uspěl v době, kdy začínaly být patrné známky nastávající studené války. Z politické bajky a alegorie se brzy po vydání stal bestseller. Důvodů obrovského úspěchu knihy je hned několik: vedle nezpochybnitelných literárních kvalit a estetické působivosti to byla kritika stalinského režimu, ve své době velmi řídká. Navíc realitu tehdejšího Sovětského svazu představila způsobem veskrze komickým a důvěrně známým, takže banalita zla vyvstala v celé své hrozivosti. Alegorie Farmy zvířat je zřejmá na první pohled - na velice malém prostoru tu Orwell ve vynikající zkratce zachytil dějiny Sovětského svazu, a to od šíření leninské ideologie (vystavená lebka "prasečího Lenina" Majora jako parodie mauzolea), přes říjnovou revoluci až po střet Stalina s Trockým (Kuliš) a následné vyštvání Trockého. V podobě stachanovce Boxera je zde zachyceno i pracovní nadšení, ve stále menších přídělech žrádla naopak krize bolševického hospodářství, přičemž celá kniha končí satirou paktu o neútočení, války a následným přerodem revolučních prasat v jejich největší nepřátele - lidi. Z literárního hlediska je zajímavá volba metafor: zatímco některé jsou poměrně očekávané (psi jako tajná policie, kůň jako stachanovský dříč, ovce jako nepřemýšlející masa), jiné naopak poměrně překvapí, zejména ta ústřední - neškodní pašíci, jak je známe z pohádek, působí jako vůdci proletariátu, diktátoři a původci veškerého zla neotřele, byť to je metafora případná, přinejmenším z hlediska fyziognomie. Další velice zajímavou postavou je osel. Orwell ve svých realistických románech nikdy neodolal a vždy v textu vytvořil autoportrét - nejinak tomu je i ve Farmě zvířat, kde lze za autorovo alter ego považovat právě postavu osla Benjamina, trochu cynického, veskrze fatalistického a na první pohled nezúčastněného "intelektuála". Benjamin, "nejstarší a nejmrzutější zvíře na statku", se aktivně do dění kolem zapojí pouze v okamžiku, kdy se zlo bezprostředně dotýká jeho přítele Boxera. S revolucí sice souhlasí, nicméně od samého počátku je mu podle všeho jasné, že to lepší stejně nebude. Pozoruhodné je i zachycení proměn revolučních nálad a postupná uzurpace moci ze strany prasat, zejména pak vývoj kolektivní paměti, umně manipulované prasaty, kdy se z Kulišova hrdinství postupně stává zbabělost, a nakonec dokonce zrada; revoluční desatero je krok po kroku upravováno a měněno a nakonec je nahrazeno lapidární tezí vyjadřující nadřazenost prasat. Orwellovi se podařilo mimořádně zdařile zachytit bujení totalitní mocenské mašinerie - ta nesílí v důsledku nějakého důkladného naplánování a pevné mechaniky, nýbrž mnohem jednodušeji a povrchněji: často jde o souhru náhod, přičemž síla prasat spočívá právě v tom, že náhody, vnější okolnosti (spory mezi lidmi) i přirozené skutečnosti (povaha některých zvířat) dokáží oportunisticky využívat ve svůj prospěch. Příběh revoluce, jak jej Orwell načrtl ve Farmě zvířat, je jasně tragický. Z hlediska většiny zvířat na farmě k žádné změně nedošlo, pouze se snad nakrátko zlepšila nálada. Dokonce i název se vrátil do své původní podoby, a tak jediná změna se odehrála na postu "pána". Farma zvířat tak zůstává umělecky pozoruhodnou bajkou, jež je svědectvím o jasnozřivém vhledu do dějin revoluce a zároveň o naivním chápání jejích ideálů.