Patočkův esej Nadcivilizace a její vnitřní konflikt, vytvořený zřejmě v padesátých letech 20. století, patří k jeho nejbohatším a nejaktuálnějším textům; mezi filosofickými diagnózami doby, napsanými ve 20. století, zaujímá nesporně jedno z čelných míst. Patří však do složité, doposud málo prozkoumané a nejméně veřejné fáze jeho filosofické tvorby. Argumentace, kterou Patočka používá, je kromě jiného pokusem o porozumění komunismu, a jejím historickým východiskem je stupeň krize, která se měla ještě prohlubovat a tak či onak trvat až do zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě. Na tuto krizi reagoval marxistický revizionismus ve východní a střední Evropě a také názory západních liberálů, od nichž se však Patočkův výklad kriticky distancuje. Koncept nadcivilizace odpovídá na přímou historickou zkušenost a současně pokračuje v argumentaci naznačené už v Patočkových prvních významnějších pracích.
Monografie, jejíž iniciací byla a materiálový základ vytvořila konference uskutečněná v Lipnici ve dnech 12. a 13. června 2009, se zmíněným esejem zabývá ze tří různých úhlů pohledu: v první části se hovoří o pojmu a problematice nadcivilizace (Johann P. Arnason, Ilja Šrubař, Marek Skovajsa), druhá nabízí filosofické souvislosti konceptu nadcivilizace (Hynek Janoušek, Ivan Chvatík, Václav Bělohradský, Martin Ritter) a třetí část tvoří stati Karla Müllera, Jiřího Tourka, Milana Hanyše, Zdeňka Pince a Jana Bouzka, zkoumající historické perspektivy konceptu nadcivilizace.