Jako dítě vzhlížel s obdivem Peter Thomas Heydrich ke svému strýci Reinhardovi, vysokému důstojníkovi SS a šermíři, šéfovi bezpečnostní policie a houslistovi. O pár let později pochopil, že strýc je „velké zvíře“, vždyť mu díky společnému jménu nadržovali i učitelé ve škole. Reinhard Heydrich se stal zastupujícím protektorem v Čechách a na Moravě, mocným mužem – a synovec se začal považovat za jeho „korunního prince“. Ten pocit zesílil, když strýc zemřel na následky atentátu a o rok později i jeho nejstarší syn. Když ještě na jaře 1945 přijel Peter Thomas jako čtrnáctiletý mladík do Prahy, byla mu mezi okupanty vzdávána čest a úcta.
Jenže po válce přišlo vystřízlivění. Záhy poznal a pochopil obludnost myšlení a činů nacismu i svého strýce. Trauma z Heydrichova vůdčího a organizačního podílu na plánu „konečného řešení židovské otázky“, tedy vyvraždění židovského národa, provázelo Petera Thomase celý život. S pocitem viny, břemenem jména a děsivého dědictví strýcových zločinů se vyrovnával nejen u psychoterapeutů, ale hlavně v sobě, ve své práci.