Publikace představuje přední humanitní fakultu
socialistického Československa – Filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí
Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí.
Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur
jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na
jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách
a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989
se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a
složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými
závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické
loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře,
kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat
své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy
musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby
mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že
většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru
jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci
plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými
cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům
dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání?
Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co
konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala
spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením
výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce
2007.