Jaké byly osudy řecké církve po pádu Konstantinopole do rukou Osmanů v roce 1453? Jak se vyrovnala s novými podmínkami a výzvami, jež s sebou muslimská nadvláda přinesla? Jak dokázala po čtyři staletí uchovat byzantské dědictví a zároveň přispět ke vzniku řeckého národního obrození? Na tyto a další otázky hledá odpovědi kniha nestora světové medievalistiky Stevena Runcimana (1903-2000).
Předmětem autorova zájmu však není pouze výčet dějinných peripetií byzantské církve, ale především proces přechodu nadnárodní, všeobecné církve ke společenství s národním, lokálním charakterem. Zvláštní pozornost věnuje vnitřnímu uspořádání Velké církve, jejímu učení a vůdčím osobnostem daného období. V panoramatické syntéze analyzuje vztahy konstantinopolského patriarchátu s ostatními křesťanskými denominacemi - římskokatolickou, anglikánskou, luteránskou, kalvínskou a s církvemi pravoslavnými, především na Balkáně a v Rusku, ale i s ostatními blízkovýchodními patriarcháty (alexandrijským, antiochijským a jeruzalémským).