Kniha se zabývá porevolučním diskursem nápravy majetkových křivd a restituce jako součásti transformace a reformy. Téma postkomunistické transformace pojednává autorka prizmatem konceptu „kolektivní (sociální) paměti“, „politiky paměti“ a „přechodové spravedlnosti. Táže se, jak k utváření privatizační ideologie během postkomunistické transformace přispěl mediální diskurs a jakou roli v mocenských soubojích o podobu re-privatizace a transformace sehrála levicová masová média. Kniha se dotýká otázky vyrovnávání se s komunistickou minulostí a jeho zne/užívání v porevolučním období soubojů o podobu dneška a také komplikovaných a neprůhledných procesů transformace a problematického vznikání trhu a demokracie u nás. Představuje původní teoreticko-empirickou případovou studii, která propojuje řadu přístupů, disciplín a podoborů: diskursivní teorii a analýzu, mediální studia, sociologii institucí, sociologii spravedlnosti a studia sociální paměti. Lze měnit minulost a napravovat křivdy? Jak se k nápravě křivd způsobených minulým režimem veřejně postavili ti, kteří komunistickou moc dosud reprezentovali? Jak po revoluci v roce nula probíhaly na mediálním poli boje o komunistickou minulost a možnost a formu její nápravy? Lišily se nějak zásadně polistopadové názory na majetkové křivdy a jejich nápravu (restituci) na tzv. pravici a levici, mezi vítězi a bývalými komunisty? My všichni hrajeme divadlo, říká klasik. Svede to i masové medium, dokáže to deník? Mohou i organizace „obracet kabát“? A jak to potom dělají? Jak se ex/komunistické subjekty, jako bylo Rudé právo, po revoluci veřejně postavily k vlastní problematické minulosti? Jak tuto minulost přehodnotily? Jaké kostlivce vytáhly ze skříní? Které tam nechaly? A proč?