Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou překlad významného spisu německého filosofa Immanuela Kanta (1724–1804) Náboženství v hranicích pouhého rozumu (1793). V době, kdy text vyšel, byl již K ant proslulým filosofem, autorem trojice svých „Kritik“ (1781, 1788, 1790). V Kritice čistého rozumu shrnuje podstatu lidského tázání do tří otázek: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat? Jsou-li K antovy tři K ritiky pokusem o odpověď především na první dvě z těchto otázek, je jeho spis o náboženství jeho odpovědí na otázku třetí. V ýchozím bodem jeho úvah se zde stává otázka původu zla a vztah dobrého a zlého principu v člověku. K antovo dílo mělo velký význam pro vývoj novověké filosofie náboženství. L ze je považovat jednak za vyvrcholení první fáze vývoje osvícenské filosofie náboženství, jednak ale i za jakousi „výhybku“, jež vlivem Kantova kriticismu (jeho tzv. „kopernikánského obratu“) dala dalšímu vývoji filosofie náboženství od 19. století až do naší doby zcela nový směr.