Téma bezdomovectví patří k těm, o nichž se poměrně často mluví, avšak hlubší zamyšlení nad ním dosud chybělo. Kniha sociologa Jana Kellera tuto mezeru objevným způsobem zaplňuje.
Autor rozlišuje bezdomovectví fyzické a statusové. Fyzické bezdomovectví chápe jako poslední stadium procesu sociálního vyloučení, bezdomovectví statusové přisuzuje těm částem středních vrstev, které jsou ohroženy sociálním sestupem. Z pohledu domova a hrozby jeho ztráty postupně přibližuje problematiku komunitních studií a hnutí, podává stručné dějiny konceptu sociální exkluze a popisuje reakce sociálně vyloučených na ztrátu domova.
V prostředí nových sociálních hnutí hledá autor postoje, jež vedly k rozvoji tzv. postmoderního myšlení. To charakterizuje jako poslední službu, kterou příslušníci servisní třídy prokazují systému, jenž je zbavuje jejich dřívějšího privilegovaného postavení. Rozlišuje při tom postmodernismus služebný a karnevalový, aby ukázal různé způsoby, jimiž postmoderna ve skutečnosti slouží tomu systému, který sama kritizuje. Závěr publikace je věnován analýze sociálního konstruktivismu a jeho rozlišení na několik typů podle radikálnosti, se kterou je vyzvedávána libovolnost výkladů reality.
Jak úzká je hranice mezi domovem a bezdomovectvím?
Co jsou to bezdomovci na dobu určitou?
Komu hrozí statusové bezdomovectví?
Jak funguje výbušná nostalgie?
K čemu všemu posloužila nová sociální hnutí?
Je důležitější chaos postmoderního myšlení, nebo chaos postmoderní společnosti?